Ale ešte ma viac traumatizuje pomyslenie na to, že ani terajší miláčikovia tu nebudú navždy :(

mne nevadí že ja umrem, lebo mi nebude smutno za sebou mne vadi keď umre dakto iný za kým mi smutno bude..divné

Krásné byly. A ano, bolí to...

Ten pocit znám - je to dost nepříjemné. Ale neměli by jsme zapomínat na ty, kteří tu už s námi nejsou a upadat do depresí z toho, že ti co jsou s námi brzy odejdou. Narození a smrt - to, co je mez tím, se nazývá život, ale my jej 'obdivujeme' jenom v těchto dvou bodech: když začíná a když končí...
Ta fotka králíčka mi připomněla, že bych i toho svého měl někdy vyfotit :)

Jako já střední zdravky ráda nemám.Ale musím mít nějakou zálohu po polygrafickej.
A ten obor farmaceutický pracovník(tím,že bych měla uplatnění v práci jako nějaká lékarnice) je ta z přijatelných.Pro mě nic víc nic míň .. taky jsme přemýšlela o oboru zrdavotnický asistent ale potom jen dál v oboru na výšce jako zdravotní sestra dětského lékaře ..

Obě dvě zvířátka jsou krásné...ale už to tak v životě je.Nikdo z nás tu nebude věčně.

moje velké vzpomínky patří  na mojí dřívějčí kočku a jejími koťaty =) byla to úžasná léta dětství =´)

nádherní oba dva!
Naštěstí mě ještě smrt žádného zvířete nezasáhla.. ale i tak se mi chce někdy brečet, když Myslím na norinu - naši malamutku. Kvůli rakovině jsme ji bohužel museli nechat utratit, ale byly mi tři roky, takže si na ni fakt moc nevzpomínám.. Ale vím, že to o ni jsme se se ségrou opírali, když jsme se učili chodit. Pamatuju si, že jsme se se ségrou děsně báli, když nečekaně štěkla.. Pamatuju si, jak byla vždycky u babičky uvázaná.. Pamatuju si, že jezdila v kufru auta a že jsme se jednou se ségrou hádali, kdo ji povede ze schodů dolů, když jsme jeli k babičce. Ale stejnak šla sama. Byla úžasná, lidi strašně milovala a nikdy by nám neublížila.. Sežrala i kyselou okurku a tátu nenechala napít piva, když jí taky nedal napít.. Sice absolutně neposlouchala, na psy byla agresivní.. a v té době se jí bohužel nejspíš nikdo nevěnoval...
I když si na ní moc nevzpomínám, měla jsem jí ráda.. A znám tolik historek, jak třeba pořád utíkala, nebo zdrhla do cukrárny a podobně. Jsme ráda, když si na ní občas rodina zavzpomíná. Třeba ve čtvrtek jsme v ČB procházeli kkolem baráku, kde jí táta koupil.. :)
Prostě.. měla jsme jí ráda..

Jsem párkrát byla s kámoškama venčit tý její králíka. Docela sranda, taky měla na něj vodítku s postrojem. Zezačátku vždycky chtěl jen sedět a žrát trávo, nebo se bál, ale po čase se pěkně rozhopsal.

OOO to je mi líto.. ale byla to krásná stvořeníčka já taky měla morčátko a taky už s námi není a jinak krásné fotečy moc jim to tam sluší

taky že hodlám udělat maximum proto aby to v případě po polygrafice vyšlo =P

co mne na ní zaujalo?heh,to ni asi přesně neřeknu,protože ani nevím co mne k té škole přivedlo.Toužím na ní jít už od 6.třídy .. ale určitš mne zajímá ten obor  ,vím,že mne bude bavit,a vůbec se mi líbí celá ta škola a program jaký vyučují apod..

přesně tak,vzpomínky nám zůstanou a nikdo nám jich už neveme :)..

Museli být úžasní, moc mě to mrzí. Tu hrudku v krku znám, až moc dobře..

Je mi to moc líto.
Zvířátka miluji a vždycky, když mě nějaké opustí tak to bolí a bolet nepřestane. V prosinci mi umřelo morčátko - Kašpárek. Pro někoho možná "jenom morče", ale pro mě kamarád. Stále na něho myslím.
Na kočky, pejsky , na všechny, co už tu nejsou. Ztráta zvířátka NĚKDY bolí ještě víc, než ztráta člověka, protože zvíře nikdy nezradí.
Je mi to moc líto, ale zase si říkej, že určitě přišli do nebe a drží nám tam místo

[14]: NIKDY to není jenom 'morče'... pokud někdo považuje své domácí mazlíky jenom za 'zvíře', podle mě si nezaslouží mít zvířecího společníka - i k těm se musí chovat uctí, projevovat lásku a starat se o ně... to ale málokdo pochopí...
Mnozí vyčítají, že ztrátu zvířete snáíme hůř než ztrátu člověka. Je to také živý tvor - pro nikoho by se nemělo truchlit méně či více - to není ukázka hereckého počinu, ale vyjádření smutku - pokud nás tedy zasáhne ztráta zvířete více než ztráta člověka, musel si náš malíček udělat v našem srdci zvláštní místo, které když je najednou prázdné, tak nelze jen tak přehlédnout...

na chalupe,když byl děda tak měl králiky a měl krásného králika černobílého takový mládě a pak ho můj táta dal na maso a mě s epo něm stýská. Mám doma želvu a mám ji moc ráda,protože dělá legrační pohyby což vyjadřuje její hlava v různých polohách a nohy a taky oči,když si ji otře tak já pak říkám,že se zakyselila takové vzpomínky jako,když lezla mému bráchovi do kapsy batohu jenom ji čouhaly nohy ááááá hlavně ,že se nenudila a neudusila bych ještě smutnila,jinak,když jsem měla babičku,kterou jsem viděla čtyři necelé roky ,byla jsem na ní závislá,víc než na mamku a prostě,když umřela jsem se brečela,pořád si vzpomínám co jsem u ní dělala. Nevím proč to píšu nejspíš je to z toho důvodu,že jsi napsala smutný článek a tak jsem se rozhodla i já Pořád smutním nad králíkem a babičkou a navíc jsem nikdy nepoznala dědu. mamka mi povídala,že byl kuřák,ale že byli hodný zemřel na rakovinu.

[16]: jinak želvu mám pořád doma           

Jééé....       

Dočkáš se (:
Mladé mít asi určitě nebudeme, nakonec. Bydlíme v paneláku a ani bychom se do bytu nevlezli. Takže budeme mít vykastrovaného samečka a samičku (:

Přesně tak Naprosto souhlasím, ale mohlo by to být i tak s ostatními mazlíčky, např. chci psa, kočku, králíky, ovce, kozy, fretku atd :P

Ano, takové ztráty bolí. Kdo by je neznal?
Nádherná boží stvoření. Každá živá bytost v sobě nese takový jemný, křehký půvab.

[15]: Krásně řečeno...

Taky mám fotky fotky, které na mě silně citově "útočí"... Před rokem mi umřelo morče a když se koukám na fotky, tak je mi smutno, ale zase si řeknu, že tu se mnou byla dlouho (9 let) a že se měla dobře :)

[15]: Mluvíš mi z duše. Moje morčátko je se mnou přes 5 let, je to moje první zvíře a nedokážu si představit že ho nebudu mít sebe.

Krásné byly, obě dvě. Ten pocit znám..

obe nádherné :)

byli krásní. Taky jsem měla králíčka a už nežije.